Když člověk přemýšlí nad podstatou života, je to někdy fakt vtipné. Nabízí se prostě nekonečno úvah, otázek a stejně člověk ví, že to nelze pochopit.
Mě třeba mysl prostě odmítá koncept spontánního vzniku vesmíru a života, že vznikl sám od sebe. Prostě si myslím, že za tím musela být inteligentní vůle, rozhodnutí. Řekněme že to prostě musela vytvořit nějaká bytost, ale samozřejmě třeba o 1 000 000 levelů vyšší než člověk a že to lidi pojmenovali Bůh, to už je jenom název.
Další věc je koncept začátku a konce, mysl to samozřejmě odmítá a zároveň vzniká vlastně dvojitý paradox. Není možné, aby něco mělo začátek a konec - něco muselo být před a něco musí poté. Jenže zároveň mysl odmítá aby něco bylo věčné - mysl odmítá nekonečno. Protože co by to znamenalo? Nekonečno je vlastně mindfuck - ani to nelze pochopit, vyjádřit číslem.
Stejně je to s hranicemi, hranice vesmíru. Mysl odmítá, že jsou i nejsou, nekonečný prostor opět mysl odmítá, protože zase nekonečno, ale zároveň pokud má něco hranici, něco stejně musí být za ní, takže logicky hranici taky mysl odmítá.
Když člověk přemýšlí jako člověk, prostě tyhle věci nedávají smysl - skoro se zdá, že vlastně nejsou možné a to že to takto je, je spíše jako nějaký pokus o vtip. Žijete ve světě jistot a zvyklostí (běžných všedních) a jakmile začnete přemýšlet hlouběji, zjistíte že se to vytrácí a že to jakoby popírá to, co je pravda a pochopit to nelze.
A pokud jde třeba o smrt. Jistá je jenom jedna věc. Lidský tělo umře. A pak jsou další 2 možnosti. Buď umře i vědomí nebo neumře a pokračuje mimo tělo. Samozřejmě pokud pokračuje, pak nějakým neznámým jiným způsobem, který už nesouvisí s tělem a tak by to šlo možná nazvat jinou dimenzí.
A pak mi přijde třeba vtipné, že lidi furt uvažují za sebe a za lidi. Ale vemte si, kolik je na světě zvířat. A ty taky žijou a vše prožívají, mají smysly, mozky. Pokud existuje reinkarnace, pak reálně Vy v příštím životě budete třeba krysa, nějaký pták, třeba Sýkora koňadra a nebo třeba nějaký druh brouka nebo třeba virus . A nebo rostlina? To je taky živá a nějakým způsobem musí něco prožívat, akorát jinak. A nebo houba, mech, lišejník - vím, že to tady už moc nedává smysl, ale prostě proč jenom lidi, lidi, lidi.
A samozřejmě vím, že člověk má na výběr. Buď žít život a nebo nad vším přemýšlet. Ale všechno je takové relativní. Pravda je častokrát jen zkušenost každého. Pak máte věc vrozené povahy, určité předurčení každého, pak máte princip svobodné vůle vs. vše se vlastně děje již nějak samo a Vy to neovlivníte.
A pokud jde třeba o životní styl, tam je to taky různé. Pořád je to trochu o tom všeho s mírou vs. vyplatí se někdy přidat a vybočit. Někdo na sobě pracuje třeba přehnaně hodně - možná je to úctyhodné, možná naopak nezdravé. Někdo jiný žije obyč život a věci nehrotí - možná je to tak dobré a lepší, možná ne. Možná ten člověk, co žije skromně a obyčejně je šťastnější a může být šťastnější, než ten co se žene za úspěch a přitom hodně stresuje.
Včera jsem si na YouTube pustil Adrian vod Ziegler - Celtic music. Je to taková jiná hudba, taková klidnější, mírumilovnější a zároveň s nádechem nějaké dávné minulosti, starověk, středověk. Když si to pustíte, najednou máte na chvíli pocit, že jste vykročily z matrixu všech těch splašených hudebních moderních stylů a jak se asi žilo dříve lidem, když byly v mnohem větší harmonii s přírodou, 99% lidí žilo na venkově, nebyly žádné počítače, elektřina. Z pohledu dnešního člověka to muselo být něco úžasného, prostě takové kouzlo, žádný hon a spěch dnešní doby, reklamy, blázinec měst. Lidi byly podle mě mnohem klidnější a spokojenější, skromnější, takže i zdravější. |
30 
73 