Je mi 24 let a už 5 let chodím s mým snoubencem, kterému je 31. On úspěšně podniká, já tento ak. rok zřejmě dokončím VŠ. Zcela upřímně, nevybrala jsem si tuto školu dobrovolně, mám hodně dominantní rodiče a nechtěli mě finančně podporovat v ničem jiném a já nedokázala vzdorovat. Ve škole mě většina předmětů nijak zvlášť nebaví a během praxe jsem si uvědomila, že mi potenciální prestiž a výdělky v tomto oboru nestojí za tu psychickou zátěž a dlouhé pracovní hodiny. Ale VŠ chci už dokončit, studuju dlouhého magistra a mám před sebou poslední rok. Nikdy nevím, kdy se mi titul může hodit.
Jak tak pozoruju moje spolužáky, u drtivé většiny z nich je motivací dokončit studium a mít práci v oboru: pořídit si vlastní bydlení / schopnost zabezpečit rodinu/ cestovat po světě a mít luxusní věci a u kluků ještě hraje roli hodně status, na který ženy nepochybně letí. U mě tato motivace není, protože moji rodiče mají hodně nadprůměrné příjmy, mají hodně nemovitostí a už příští rok, jak odstátnicuju, na mě plánují přepsat 2 byty. Obecně jsem hodně šetřivá (ač mám našetřeno dost), utrácení ve mně nevyvolává takový dopamin jako vidím u spolužáků a třeba vůbec mě neláká mít luxusní oblečení, auto apod., protože dávání bohatství na odiv nikdy nepřinese nic dobrého - nejčastěji buď závist anebo lidi, co vám poskytují nějakou službu, vám naúčtují víc.
Jediné, čeho bych v životě chtěla ještě dosáhnout, je mít zdravé a po všech stránkách spokojené děti. A to si myslím, že je úplně v pohodě dosažitelný jenom z příjmů mého partnera. Ten má v současné době v čistém měsíčně asi 130k + příští rok kompletně odprodá svůj podíl ve firmě, za který dostane 15-20 mil podle výsledků firmy a mzdu si pak bude moci ještě navýšit. A propos, totálně závislá bych na něm nikdy nebyla, budu mít příjmy z pronájmu těch 2 bytů.
Partner mi už několikrát řekl, že můžu dělat v životě co chci, hlavně ať jsem šťastná. A taky několikrát mi řekl, že vzhledem k majetku mojí rodiny bych už nikdy nemusela pracovat. Partner je hodně rodinně založený a chce děti stejně jako já. Tak jsem párkrát zkusila nadhodit, že až budeme mít děti, možná bych chtěla zkusit být pro ně doma o něco déle než je zvykem... Partner na toto vždy reagoval spíše negativně, byl hodně zaražený a šlo vidět, že se mu ten nápad vůbec nelíbil. Snažil se mi to rozmluvit a jeho hlavní argumentem je, že si myslí, že by mě takto život nebavil. Nicméně jsem s ním už 5 let a poznám, když není ke mně úplně upřímný. Jsem si 100% jistá, že mi neřekl všechno, co si o tom myslí a proč mu to vadí. Nemyslím si, že přítelovi jde čistě jenom o to, aby mě život bavil. Moc dobře ví, že mě obor studia nebaví, ale stejně se mě snaží přemluvit, abych v něm i po škole zůstávala. Ještě další alternativou, kam se v budoucnu ubrat, je pro mě např. testování sw nebo projektový management (na obojí si dělám kurzy a celkem mě to i baví.. dokážu si mnohem víc představit, že bych se věnovala něčemu takovému). To už je pro mého partnera o něco přijatelnější varianta, ale stejně se mi to snažil rozmluvit a dal najevo určité zklamání a že si myslí, že mám na víc a že by to pro mě bylo i lepší směřovat někam "výš".. přitom tolikrát mi řekl, že můžu dělat cokoliv, hlavně ať jsem šťastná.. Navíc, kdyby mě život doma s dětmi nebavil, tak přece by pro mě nikdy neměl být problém si najít nějakou slušnou práci. Budeme žít v Praze a budu (snad) vysokoškolsky vzdělaná v dobrém oboru, navíc má moje rodina i partner hodně kontaktů. Upřímně moc nerozumím, co ho vede k tomu, že mi vůbec nechce poskytnout možnost být doma s dětmi déle než na rodičovské a předem se mi snaží za každou cenu zasít do hlavy, že mě to tak nebude bavit. Na jednu stranu je docela konzervativní a nemá rád feministky, ale sám doma nechce mít konzervativně uspořádanou domácnost, ač si to v pohodě můžeme dovolit.
Možná to vyzní, jakože jsem zlatokopka/líný člověk a nechci pracovat. Nicméně takto to opravdu není, s partnerem jsem začala chodit, když neměl ani setinu toho, co má dnes a už od mala jsem si život představovala nějak takto... navíc už v současné době si připadám více jako žena v domácnosti než jako studentka VŠ... určitě strávím mnohem více času denně péčí o domácnost a partnera (a mj. i o sebe) než přípravou na moje potenciální budoucí povolání (a to ještě nemáme děti, je mi jasný že to je úplně jiný lvl)... A hlavně - baví mě to jak málokterá jiná činnost. Mít děti je můj velký sen a přijde mi škoda jít do práce po jejich 3. roku namísto toho, abych si užívala ten vzácný čas s nimi o něco déle. K tomu si myslím, že být dobrou matkou je ta nejtěžší práce na světě, nejenom první 3 roky života.. nedokážu si moc představit mít 2 náročné práce zároveň. Maximálně poloviční úvazek si dokážu představit, ale v tom oboru, kam mě tlačí rodina a bohužel i partner, to není možné.
Upřímně partnerovi v tomto úplně nerozumím. Jakože kdyby vydělával méně než 80-100 čistého, anebo kdybychom nebydleli ve vlastním/měli hypo nebo kdybych já a moje rodina neměla vůbec nic, tak bych to naprosto chápala. Ale takto mi to moc nedává smysl, některé jeho výroky a smýšlení mi přijdou dost nekonzistentní. Respektive dělám si nějaké teorie... napadá mě hlavně, že v jeho motivaci být se mnou hraje majetek a peníze mnohem větší roli, než jsem si myslela... (Dělo se mi to hodně v minulých vztazích, jakmile zjistili, co zhruba moje rodina všechno má...) Nebo možná nějakou roli může mít i fakt, že se bojí dělat věci jinak než jeho kamarádi a kolegové... On vypadá, že mě má hodně rád, ale druhému nikdy nemůže člověk kompletně vidět do hlavy. Já chápu, že to může na chlapa vytvářet velký tlak na výkon i psychiku, když vydělává jenom on, ale tohle je přecejenom trochu jiná situace...
Moc by mě zajímal pohled ostatních na věc. Co si o tom myslíte?
PS Moc se omlouvám za delší zpověď, ale potřebovala jsem se hlavně sama vypsat a třeba se najde někdo, kdo to celé dočte a dá mi nezávislý pohled na věc. Tohle téma je pro mě natolik důležité, že reálně přemýšlím, jestli má vůbec cenu něco budovat s člověkem, co má o dost jiný pohled na tak zásadní věc... Vztah máme pěkný, ale tohle mě hodně štve + ještě na pár věcech se úplně neshodneme, ale o tom se už asi tady nebudu rozepisovat. Občas si říkám, že klidně bych chodila i s mužem, který by vydělával méně (já opravdu nepotřebuju k životu luxus, mám z dětství zkušenost že člověka to neučiní šťastnějším, důležitější jsou jiné věci...), ale netlačil by na mě, abych chodila do práce (a už vůbec by mi nekecal do toho, jakému oboru bych se měla věnovat), mohla bych se naplno věnovat domácnosti a rodině a on by to naopak ještě ocenil. |
| Chloe |
 24 |
|
|
23 
39