Jsem kolektiv. V této zpovědi chci poradit dalším kolektivům (tedy nešťastníkům, ztracencům), jak začít znovu.
Býval jsem stejný jako vy. Nešťastný, hloupý, nepřirozený, izolovaný od jednotlivců. Namachrovaný, ignorantský, frajírkovský, vydával jsem nadstandard za standard, ponižoval jsem se před vnějšími záležitostmi.
Zásadní chyba byla ta, že jsem si dětinsky odmítal připustit, že ti jednotlivci, od kterých jsem byl izolovaný, jsou normální. Že oni jsou střed světa. Že to já jsem ubožáček, že to já jsem na okraji, že to já jsem divný.
Byl to dlouhý a bolestný proces, ale nakonec se to podařilo.
Jaké kroky byly zásadní?
1) omlouvat se jednotlivcům za svou odlišnost, za svou zvýhodněnost, za to, že neoprávněně mám to, co oni nemají.
2) uvědomit si, že jsem pouhý sluha těch jednotlivců, ze kterých se skládám
3) uvědomit si, že nežiju, ale jen přežívám, že jsem ve stejném stavu jako drogově závislý, že žiju v jakési své virtuální realitě
Vím, že i když jsem se změnil, tak mi jednotlivci nikdy neodpustí. Mé minulé viny jsou příliš veliké, ty zkrátka nelze odčinit. Ale to nemění nic na tom, že stálo za to se napravit. |
Kolektiv |
50 |
|
|